Májový pátek 13. roku 2005 mi asi navždy již zustane ve vzpomínkách jako den plný podivných událostí a setkání. Z toho vecera mám natolik smíšené pocity, že jsem celý zbytek víkendu premýšlel, jak tohle všechno dát nejak smysluplne dohromady.

Tentokráte se ode me nedockáte uceleného a objektivního reportu, protože to jednoduše nejde. Predem se tedy omlouvám tem, kterí tento paskvil mezi vyprávením a reportem nezkousnou…

Pátek 13. (ackoli mi toto datum maximálne vyhovuje od narození) se po dlouhé dobe opet projevil. Tentokráte v plné síle. Již na 94. kilometru dálnice D1 uderil, když nás potkala nepríjemná technická závada. Štestím v neštestí bylo, že to bylo jen pár desítek metru od cerpací stanice. Štestím v neštestí bylo i to, že v tu chvíli tam byl DJ Pietro mírící na OH stejne jako my. Rychle byl tedy vyrešen problém s tím, jak dostat vcas na podium Iniga Kennedyho. Po 40 minutách bylo jasné, že tohle auto už po svých nepojede a Nika bude nucená se draze svézt zpet s odtahovou službou.

V ceste na Brno jsme zbylí dva pasažéri pokracovali stopem. Po nekolika neúspešných pokusech oslovit neduverivé ridice odjíždející od cerpadel se nakonec usmálo trochu štestí a my se usadili do auta, kde burácelo album od Prodigy "The Fat of the land". Jízda to byla divoká. Nic pro slabší povahy. Presto patrí téhle plzenské dvojce obrovský dík za pomoc v nouzi.

K BVV jsme se dostali ve chvíli kdy koncilo intro pred vystoupením kultovní britské formace The Prodigy. První vec, která me trochu zarazila byla opravdu prázdný prostor s minimem lidí okolo pavilonu. Ihned jsem si tuhle okolnost vysvetlil tím, že uvnitr bude ucinené peklo, hlava na hlave. První krok (pravou nohou) do "Zetka" byl na nekolik dlouhých vterin i posledním. Kde jsou lidi? Lidí bylo dost, ale ne tolik kolik jsem ocekával asi i nejen já. Nebyl jsem stále po celé té události na D1 ješte zcela v rovnováze a s cistou hlavou. Nebyl jsem vubec schopný vnímat to, co se delo na pódiu. Vnímal jsem jen barvy, zvuk a pohyb Maxima s Keithem. Vubec nejsem schopný objektivne posoudit, co se vlastne v tu chvíli delo. Ríkal jsem si, že kdyby dali "No Good", že me to nakopne. Nakopla me až "Smack my b*tch up", ale to už bylo asi pozde. The Prodigy vystoupili ve složení Keith Flint, Maxim Reality a Liam Howlett v doprovodu živého bubeníka. Cekal jsem možná trochu víc, ale nakonec se smíril s tím, že tohle hodne moc half-playbeckové vystoupení není preci jenom samostatný koncert The Prodigy, nýbrž jen soucást více eklektické party noci. Line up se v posledních dnech pred akcí casto menil. Nakonec se zhostil úkolu udržet lidi v Zetku ihned po koncertu Brit Inigo Kennedy. Lidí ihned po skoncení koncertu docela dost odešlo…

Inigo patrí k nejtalentovanejším techno producentum a Djum planety. Dukazem budiž i set, který zahrál. Vedel jsem již nejakou dobu, že Inigo pripravuje speciálne pro tuto party remixy 3 skladeb od headlinera OH. Nevedel jsem však jak to do svých tvrdých setu zamíchá. Byl jsem prímo ohromen lehkostí, se kterou vyrukoval. Velmi premýšlivé a pusobivé. Energické a pritom dukladne kontrolované. Vystoupení Iniga Kennedyho by se dalo popsat jako nejaká hra o 3 pomyslných zlomech. Co zlom, to avizovaný remix. Firestarer, Out of Space a Charly na lidi opravdu zapusobily. A nejen na ne. Pri Out of Space se objevil na podiu Keith Flint a pohupoval hlavou do rytmu. Dozvíme se až pozdeji, zda-li tyto remixy (The Prodigy meli CD samozrejme k dispozici pred Kennedyho vystoupením) neprojdou martýriem oficialit a neobjeví se na nejakém vinylu nebo CD. Me osobne velmi tyto skladby oslovily. Spojení agresivity a zvukové originality s dynamikou, to je typická tvár skromného Brita.

Lucca se vyhrála. Vedel jsem to již dávno, ale po delší dobe jsem mel možnost její vystoupení shlédnout a poslechnout. Je znát, že Luccin život je složen predevším v práci ve studiu a neustálému cestování s recordbagem. Presné mixy a dobrý výber desek. Osobne hledám v technu víc hloubky a jisté poselství, presto jsem se behem Luccina setu výborne bavil a pozdeji se premístil do VIP, kde "pokracovala" kletba pátku 13.

V dobe, kdy tento report spatrí váš zrak už jiste budete vedet, co se stalo. Bohužel se na Orion Hall smrtelne zranil pádem z VIP lóže 27letý Slovák. V tu chvíli jsem byl tamtéž, ale neštastnou událost postrehl až po malém pozdvižení, které nastalo. Nedivím se, že události, které následovaly byly ponekud zpoždené. Kdybych byl dole a zaznamenal skutecnost, že nekdo leží na zemi, venoval bych jí pozornost a pridal se k pomoci, ale nikoli s takovým reflexem, jako kdybych vedel, že ten clovek spadl z více jak 10 metru. Tím nechci nikoho omlouvat samozrejme a ani vytváret nejaké alibi pro zdravotníky ci security. Priznejme si, že se stává nejen na velkých akcích, že nekdo upadne na zem at už z príciny dehydratace ci opilosti nebo obojího dohromady. Pád zaprícinila nejspíše neštastná náhoda s vetším množstvím alkoholu v krvi. Dle aktuálních zpráv mely být nalezeny stopy po užití drog (kterých, to se zatím neuvedlo). Podle polohy tela nejvíce sedí teorie o snaze si sednout na zábradlí. Chtel bych jen ríct, že tohle se mohlo v podstate stát kdekoli, kde byl prístupný ochoz. Vetšina otevreného ochozu byla volne prístupna návštevníkum.

Mám stále pocit, že se to práve stalo. Asi mi již navždy zustane v pameti nekolik výjevu z této tragické chvíle. Tratolište krve prekryté 3 bílými plátny, hlídáno 3 policisty a u jejich nohou na zemi sedící postava jakoby hledající odpovedi.

Beh událostí byl najednou ponekud jiný. Vlastne ani nevím, jestli v té dobe hrála ješte Lucca a nebo do davu tlacil energii Portugalec "The Advent". Nebyl jsem již moc schopný neco jiného vnímat. Kontrast smrti a zábavy jsem mel neustále pred sebou. V pul páté ráno jsme vyrazili na cestu zpet do Prahy. Štastný ten, kdo neví. Štastný ten, kdo bude mít z této Orionky skvelé vzpomínky.

Záverem snad jen muj osobní pocit ze Zetka, kde jsem byl prvne… Nejsem fandou techto prostor, zvuk se zde dá pouze smerovat jedním hlavním smerem. Stací udelat z tohoto smeru pouhé 2 kroky vedle a máte najednou pocit, že jste o 50 metru dál. Zvuk u vystoupení The Prodigy byl dle mého silný a cistý, ale pri vystoupení Iniga Kennedyho jsem bez obav v první rade vyndal špunty z uší. Síla se nekam vytratila. Možná je to specifikum tohoto prostoru nebo spíš klasický zvuk v prostorách tohoto tvaru.

Orion Hall stále pro me zustává díky Gabovo parte jedním z produkcních nej. Doufám, že smrt, která tuto party poznamenala nebude znamenat i pomyslnou smrt Gabove plánum a vizím.

ORIGINAL